Tričko SOPWITH F-1 CAMEL pískovo hnědé

Sopwith F-1 Camel
Unisexové triko v provedení s krátkým rukávem.
100% bavlna, látka 200 g/m2, pleteno single jersey.

Sopwith Camel
Velbloud v bojích za Anglii

Na letadlo Sopwith Camel vzpomínám rád, tak jako člověk vzpomíná třeba na svůj první automobil. A to i přesto, že jsem v něm prožil okamžiky velmi dramatické, které poznamenaly mnoho let mého dalšího života.

Rok 1917 mě zastihl v řadách britského královského letectva. Všichni jsme toužili bojovat, ničit nepřítele a jako každý mladý člověk jsme si připadali nesmrtelní. Ne, nebyli jsme blázni, taková byla doba. Jestli jsme někdy měli strach? Ano, někdy po nás sáhl a zaryl ledové spáry do našich horkých srdcí. To když jsme sledovali, jak se naši přátelé, se kterými jsme ještě ráno pili z otlučených plechových hrnků silný čaj, řítí v hořících troskách svých strojů k zemi. Ale vzápětí nás zachvátila touha pomstít své kamarády a my znovu nasedali do stíhaček a těšili se, až kulomety na hřbetě letadel zaštěkají a zasáhnou svůj cíl. A právě kvůli kulometům Vickers, lafetovaným na hřbetě trupu před pilotním prostorem, dostaly stroje Sopwith Camel, tedy Velbloud, své jméno. Závěry kulometů kryl „hrb“, kvůli kterému jste si tento letoun nemohli splést s jakýmkoli jiným. První letadla Sopwith Camel byly k operačním jednotkám přidělovány v květnu 1917 a v červenci se již zúčastnily prvních bojů. A já seděl v jednom z těchto dvojplošníků. Byl jsem hrdý na to, že mohu nasazovat svůj život za muže v zákopech. Podpora pozemních vojsk – to byl náš úkol.

A tak jsem se jednoho červnového podvečera roku 1917 vznesl v jednom ze tří „Velbloudů“, hlídkových letadel k obzoru. Let proběhl bez potíží, nenarazili jsme na žádné nepřátelské letouny s velkými černými kříži na křídlech a na ocasních plochách. V záři červánků jsme se vraceli na naše letiště, a najednou zaduněly temné detonace děl protiletadlové baterie na jeho vzdáleném konci. Než jsem si stačil uvědomit, co se děje, odněkud shora se ozvala kulometná palba a v křídlech i plášti mého „Velblouda“ vysekala díry. Německý Fokker se snesl odkudsi z výšky jako jestřáb, který útočí na svou kořist, a vybral si mě. Vzápětí se palba ozvala znovu a já pocítil ochromující bolest v rameni. Letadlo se zhouplo a já věděl, že bojuji o přežití. Kulomety dalších dvou „velbloudů“ štěkaly a oba stroje Sopwith Camel prováděly bleskové zatáčky v zoufalé snaze zasáhnout nepřítele, uniknout jeho střelám a zachránit mi život. V té chvíli už jsem toho z boje moc nevnímal. Neviděl jsem, jak Fokker bleskurychle unikl z dosahu našich zbraní a zmizel proti nebi. Intuitivně spíš než s rozmyslem jsem se pokoušel přistát. Dodnes vidím, jak se zelená plocha letiště přibližuje příliš rychle. Pak přišel náraz, bolest vystřelila jako bílý plamen a oslepila mě. Ztratil jsem vědomí.

Vrátilo se mi až na nemocničním lůžku vojenské nemocnice, kde jsem strávil dva měsíce. Po návratu ke své letce mi už kabina letadla zůstala zapovězena. Rameno ještě dlouho nesloužilo tak, jak bych potřeboval k řízení stroje. A tak jsem se zařadil do týmu letištních mechaniků a v hangárech. Na dveře skříňky jsem si pověsil svou leteckou kombinézu s průstřelem na rameni, aby mi neustále připomínala, že si nemám na osud stěžovat, ale že mu musím být vděčný.